Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

První jarní klubová výprava aneb JAK JSME NEZMRZLI...

Tak pokud jsme doufali, že plánováním první jarní výpravy pozvbudíme jaro, aby zrychlilo postup, nepodařilo se. Teplota kolem nuly, sem tam poletující vločky sněhu, sníh a led všude kolem nás. Ale děti z klubu plné síly a sršící energií!!!

Sraz byl ráno po deváté na zastávce autobusu. Mezi klubovými "mazáky", kteří chodí už několik let jsou i dva úplně noví kluci, budu na ně muset více koukat, jak se zařadí do party. V Náchodě nezapomenout vyzvednout Monču, bude čekat na zastávce! Rozdáváme čísla na počítání se, je nás 14, učíme se vyvolávat počítání pořádně rychle a nahlas.

Všichni nabalení jako Eskymáci a v batohu ještě teplé řízky od maminek... S nadšením zdoláváme zámecké schody, značkujeme (ovšem křídou) každý dvacátý schod, na kterých jsou připravené úkoly – dřepy, písnička, posilnění bombónem, navázat se na lano, další dvacítku schodů zdolat se svázanýma nohama nebo pozpátku... Na 220 schodu si musí Martin změřit glykémii a doplňuje krevní cukr sušenkou... A jsme nahoře. 305 schodů za námi. Svačina. Procházíme přístupná nádvoří, zámek pro veřejnost otevírá až zítra, ale na to jsme byli připraveni, to nám nevadí. Medvědi dělají čest svému jménu a jsou zalezlí, asi ještě v zimním spánku. Nevylezli by, ani kdyby se k nim spustil "vylosovaný" dobrovolník...

Na prvním nádvoří se zahříváme hrou "Dračí ocásky", vítězem je zcela jasně vedoucí Petr (Lachman), museli jsme ho už vyřadit ze hry, je nebezpečný jako drak... Děcka to chtějí hrát stále znovu, ale přesouváme se k daňčí oboře. Všude v lese je sníh a uklouzaný led, Monča je víc na zemi než na nohou, dostává přezdívku "VLÁDKYNĚ ZEMĚ" a docela to sedí... Jdeme se podívat na táborovou základnu, kam v létě razíme na tábor a jeden z nových kluků škemrá, aby mohl jet na tábor s námi... V další hře hledáme poslepu "své stromy" a vracíme se lesem k oboře, kde krmíme daňky a mufnony. Moc veselo s nimi není, zato my se řehtáme až běda, stále je někdo na zemi (všude led) a s radostným napětím očekáváme, kdy se svalí i Jana...

Káťa s Evkou fotí o 106, a jelikož jsou to naše "dámy", tak jim velkoryse odpouštíme, že s námi nehrají "na Siouxe" a "na medvěda"... Ha, půl jedné, povinný oběd, Martin si musí píchnout inzulín a změří se, je to dobré, může si dát po obědě ještě tři jednotky, rozhoduje se pro čokoládový croissant.

Celou dobu putuje po dětech "kolíček", prima hra na putování, teď visí Dankovi na klopě bundy přímo pod nosem (když měl zavázané oči, někdo mu ho tam "přilíp"), ale on ho pořád nevidí a už všichni prskají smíchy...

Mrknu na hodinky – je potřeba sejít od zámku zpět do Náchoda, další zastávka je v domě dětí a mládež Déčko. Ha, ha, cestou ze zámku jdeme lesem (ne po zámeckých schodech, které byly úplně suché) a v jednu chvíli v jedné parádní zatáčce je na zemi skoro celý oddíl... jen Jana pořád nic... Doklouzáváme k budově Déčka. Probíhá jim právě příměstský tábor, tak nemůžeme do velkého sálu. Ale budova je nádherná, uvnitř teploučko a záchody... Procházíme jejich klubovnami, koukáme na papoušky, rybičky, zapojujeme se do hodnocení obrázků na chodbách. Mají to tam parádní. Navazujeme přátelství s paní v recepci a je nám slíbeno, že si tady můžeme kdykoliv udělat víkendovku s přespáním. Super. Je nám teď dovoleno využít jejich zahradu a prolézačky k dalším hrám, takže vytahujeme lano a míč a rozjíždí se Zombie a přetahovačka s čísly a visutá lávka. Kluci jsou splaveni a je jim teplo, Jana zakazuje sundat bundy a čepice... Čas je ale proti nám a tak spoustu naplánovaných her ani nestíháme. Loučíme se s "Déčkem" a procházíme městem, jasně že se musíme zastavit ještě v informačním centru pro pamětní medaile, turistické známky a pohledy... u stánků pro "žužu" a "štěstíčko" za 10,- Kč, taky v Pompu pro panáčky z lega a svítící koule... Klasika.

V parčíku u nádraží při čekání na autobus ještě stíháme několik běhacích her a rvačku s vedoucím Petrem – prý kdo ho povalí na zem... to bylo fakt vtipné, děti kolem něj lítají jako paňácy, jak je odhazuje do zmrzlé trávy. A chtěli to, mají to... Všechny to baví, hlavně neztraťte kolíček... zase visí na Janě... Tamhle jde Jenda z práce, tak na něj pořváváme a zdraví se s dětmi, než odjede svým autobusem.

Dojedly se svačiny, je rozdán Kinedryl. Loučíme se s Náchoďačkou Mončou, pro kterou přišla maminka a sedáme si dopředu hned za řidiče. Asi to tak mělo být, za chvíli na něm visí kolíček a zapojuje se do hry... Martin změřit a sníst svačinu. Všichni spokojeni, v Úpici vystupujeme a předáváme děti rodičům.

Co říkáte? Že mrzlo a foukalo, že poletoval sníh? A komu to vadí?! Nám ne!

Za účastníky první jarní výpravy Jana Lachmanová


 

 

 

Tak si myslím, že všichni čtenáři našich stránek brblají a možná je napadají i nějaká neslušná slova na moji adresu, protože to tady moc neaktualizujeme... A nepřibývají fotky a hry a i mě to štve. Omlouvám se všem, nadáváte mi právem. 

Tak jen co ná letos čeká: připravujeme na jaro 2013 druhý ročník "3D Festiválku" pro dětské divadelní soubory, plánujeme jarní výpravy u dvoudenní pobyty, rodí se program na letní tábor, běží všechny týdenní kluby. Přijďte se podívat, zahrát si hry, zamyslet se... pobavit. 

Rádi vás uvidíme. 

 

 

Tak školní rok zase klepe na dveře...

No tak, nebojte se ho! Postavte se mu čelem, zase jste o rok moudřejší a statečnost je právě v tom, že moc nebudete brblat a budete brát život takový, jaký je. I s jeho prázdninama i se školou. Zase se častěji uvidíme a to je velký důvod k radosti, že? Hele, lidi, kdybyste měli nějaký problém, který fakt nechcete řešit s rodiči, tak se stavte, probereme to, jo? Nic se nejí tak horké, jak se to upeče a na včechna trápení máme lék. Tak hlavu vzhůru, jdeme na to, za chvíli budou podzimní prázdniny!!! Tak vám přeji, ať se dílo daří! Jana

 

 

Pochvala všem!!!

Tak jen abyste věděli, chválím všechny, kdo jste chodili v prosinci a lednu do klubů, musím říct, že jste báječní!!! Ono se to kolikrát ani na schůzce nedá stihnout vám to říct, když se během pěti minut podaří  vylít čaj, rozdrobit buchta a zvítězit v koulování popcornem , ale od doby, co "náš milý Ota" nechodí na schůzky, jste úplně úžasní. Dá se hrát skoro všechno, co si vymyslím, všechny to baví, nikdo neremcá a jste mnohem lepší kamarádi. Prostě, máte pochvalu náčelníka!!! Tak jen tak dál!!! Jste super!!! Jana

ObrazekNo a takhle řádily malé Rybičky na své schůzce... myslivec se zavázanýma očima chytal jeleny...

Jak vidíte, David se nebál (i bez očí) přímo akrobatických kousků...

 

 

 

 

 

 

Hurá do Vánoc!!!

V týdnu před Vánocemi se nás scházelo málo a tak poslouchejte, co vám chci říct: užijte si báječně a opravdově Vánoce, nezlomte si nic, hlavně ne duši! Pamatujte, že vás Bůh miluje a nic na tom nemění, že v něj třeba nevěříte... Prostě Vánoce jsou připomenutím Boží lásky k člověku, narozením Ježíše- spasitele- se změnil svět a už nikdy nebude takový, jako předtím. Cesta k Bohu je otevřená i pro tebe. I pro tebe se narodil a neříkej, že ho nepotřebuješ, jak se asi chceš jinak dostat k Bohu? S tím nákladem vlastních hříchů, které si taháme ve svých životech, to fakt nejde. Odlož je u kříže. Přijď si o tom popovídat, povím ti, jak na to. Hezké a požehnané Vánoce, ať přes vánoční koledy i cukroví a dárky vidíte taky na Boha. Ahoj, náčelník Jana.

 

 

Podzimní nostalgická výprava na místo šílených žaludů...

Aneb klub Stopa po stopách letního tábora.

Tak mi to připadalo jako dobrý nápad, vyrazit na takovou mírně vzpomínkovou výpravu na místo našeho letního tábora, takže jsem děckám ani neřekla, kam se jede. Autobusem jsme se přiblížili na “Devět křížů”a ťapkali jsme za doprovodu her typu “bomba”, “Siouxové” a úžasně násilnou hrou “já jsem král!” lesem směrem k Vízmburku. Samozřejmě ten les všichni znali, tak nám cesta šla pěkně od nohy, u hradu jsme to vzali k řece zkratkou, kterou jsme na táboře sami vyšlapali a už se před námi otevřela táborová louka, řeka, splav, pila za řekou a jídelna, ošetřovna...óóó, dýchla na mě táborová pohoda a moře vzpomínek. Poseděli jsme u ohně, opékali buřty, vystřídali se na táborových latrínách :-) a s chutí probrali, kde měl kdo stan “a támhle chladil sporťák kofolu!”

Pak jsme se rozběhli do lesa na hru sedm sedmiček, zahráli několik notoricky známých oddílových her a na závěr dali táborovou šílenost “vláček přátelství”, no prostě - naše vzpomínání stálo za to.

A ty neuvěřitelné žaludy? Ve svahu nad celou jídelnou dozrály žaludy a bombardovaly střechu kuchyně a jídelny tak, že nás postupně odstřelovaly odražené střely ze všech stran. Ale bylo to náramně dobrodružné, pak kluky napadlo házet žaludy i do ohně a počkat, až budou střílet i odtamtud, no to bylo teprve něco...

Obrazek

 

Včas jsme našli poklad a počkali si na autobus, který nás z Havlovic posunul na zmrzlinu do Úpice. Domů už došel každý po svých... Jo, bylo to hezké, Pán Bůh nám daroval nádherný den a my jsme načuchli kouřem a táborovou nostalgií (tedy alespoň já...). Do klubovny jsme přivezli vzpomínkový kámen na tuhle výpravu a jehličí po kapsách, těším se, že bude hezký podzim a zase někam vyrazíme... Jana


 

Náhledy fotografií ze složky jaro 2013

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zase přijďte...

(Pepa, 12. 10. 2009 20:02)

No, jsem taky rád, že se konala výprava na tábořiště... zavzpomínal jsem.Ha,ha.

Šílené žaludy

(Petrish, 11. 10. 2009 15:26)

Nejvíce se mi líbily žaludy, které nás bombardovaly už od příchodu do tábořiště...Jo, to bylo nej...